Učitelství VŠE

Debata je založená na vyjadřování pro a protiargumentů k předloženému tématu. Je tedy skupinovou metodou zaměřenou zejména na rozvoj komunikativních dovedností. Touto metodou může pracovat celá třída. Pro kvalitní debatu je třeba mít k dispozici celou vyučovací hodinu (45 minut).

Jak již bylo uvedeno, v debatě jde zejména o vyjadřování argumentů. Při argumentaci zaujímá žák poučené, uvážené, zodpovědné a strukturované vlastní stanovisko k určitému jevu, problému, názoru. Daná otázka, která je předmětem debaty, přitom musí být položena dostatečně otevřeně. Cílem je sdělení argumentů a rovněž zohlednění možných opačných názorů. Důležité je podotknout, že v této metodě jde o prosazení stanoviska, nikoli vlastní osoby. Pokud se při debatě vyskytnou oproti původnímu názoru i jiné silné argumenty, měl by být žák schopen a ochoten své původní stanovisko změnit.

Jak bylo uvedeno, v debatě jde zejména o rozvoj argumentačních dovedností. Mezi dílčí metody, které můžeme v rámci debaty pro rozvoj těchto dovedností uplatnit, patří například[1]:

• argumentační esej sestávající se z několika částí: z tvrzení neboli vlastního stanoviska k dané situaci, podpůrných argumentů a důkazů, ale zároveň i protiargumentů, nemělo by zde chybět vyvracení předložených protiargumentů a vhodný závěr,
• volné psaní, při němž žáci odpovídají na otázku zadanou vyučujícím či doplňují jeho nedokončenou větu (obojí je vhodné napsat na tabuli). Využívá se před vlastním probíráním nového tématu, kdy se využívá faktu, že si žáci vybaví, co už o daném tématu slyšeli či vyjádří, co si o něm myslí. Je třeba žáky upozornit, aby psali k danému tématu vše, co je napadne, i kdyby si nebyli svými nápady zcela jisti. Další podmínkou je psaní souvislého textu a využití celého stanoveného času bez zastavování – tedy „tužka je stále na papíře.“ Další zásadou je neplánovat svůj text dopředu a nevracet se k již napsanému, neškrtat ani nehodnotit. Nejde zde o formu, ale o myšlenky. Psaní trvá přibližně 3 – 10 minut. Následně mohou žáci sdílet své myšlenky ve dvojicích či skupině,
• poslední slovo patří mně je metodou, při níž každý žák dostane svou vlastní kopii textu o právě probírané problematice. Všem je dán dostatečný čas na přečtení daného textu. Již v průběhu četby se žáci zamýšlejí nad tím, co čtou. K dispozici mají kartičku, na jejíž jednu stranu zapíší doslova místo v textu, které je zaujalo (ve formě věty, slovního spojení či celého odstavce). Kartu poté obrátí na druhou stranu a jinam si poznamenají, proč si zvolili právě toto místo. Nejde o podání vysvětlení nebo shrnutí textu, ale o zachycení myšlenek, které je nad četbou napadají. Po přečtení textu následuje diskuse, kdy jeden vybraný účastník vždy přečte svůj zvolený citát, aniž by k němu dodal nějaký komentář. Od této chvíle mlčí a ostatní diskutující se snaží odhadnout, proč si zvolil právě toto místo. Když se vyčerpají všechny názory diskutujících, dostane místo ten, kdo si úryvek vybral – má poslední slovo. Komentář k úryvku je třeba jen doslovně přečíst. Nevadí, že po vyslechnuté diskusi už si sám autor může myslet něco trochu jiného. V této metodě jde právě o to, aby zazněl původní, opravdu osobní názor jednotlivých účastníků diskuse.

Při těchto metodách jsou rozvíjeny[2]:

• kompetence k řešení problémů,
• kompetence komunikativní,
• kompetence personální a sociální,
• kompetence k pracovnímu uplatnění.

Tato skupina aktivizujících metod je založena na bázi moderní problémové koncepce vyučování, vychází z řešení typických problémových situací a jejím největším přínosem je rozvoj spontánní aktivity, samostatnosti a nezávislého tvořivého myšlení edukantů. Pokud je didaktická hra koncepčně dobře promyšlena, pro příslušnou cílovou skupinu edukantů účelně a atraktivně zacílena, designována a konstruována, dokáže motivovat již tím, že při realizaci hry jsou její účastníci aktivní, vyučování vybočí ze stereotypu, eliminuje se pocit monotonie a nudy, činnosti ve výuce se pro její účastníky výuky stávají mnohem zajímavějšími. Výuka se stává pestrou a zábavnou činností. Edukanti jsou přirozenou cestou aktivizováni, vtaženi do hry, aniž si to uvědomují. Při tom ovšem platí, že didaktická hra by neměla být samoúčelná, naopak měla by působit co nejvíce realisticky (co největší autenticita s jevy a procesy probíhajícími v reálné ekonomice) a měla by vždy sledovat splnění výchovně vzdělávacího cíle, přínosného pro výuku příslušného vyučovacího předmětu. Metodická příprava hry je proto velmi náročná, a to nejen po stránce technické a organizační, ale také z hlediska promýšlení vhodného pedagogického záměru. Je nezbytné, aby metodická příprava implementace didaktických her do výuky zahrnovala[1]:

• jasné vytyčení cílů hry (kognitivních, emocionálních, sociálních atd.),
• diagnózu připravenosti edukantů (mají-li potřebnou úroveň kognitivních schopností, vědomostí, dovedností, zkušeností),
• ujasnění pravidel hry,
• vymezení úlohy vedoucího hry,
• stanovení způsobu hodnocení,
• zajištění vhodného místa,
• příprava pomůcek, materiálu, rekvizit,
• určení časového limitu hry,
• promyšlení případných variant hry.

Ve výuce ekonomických předmětů je možné efektivně aplikovat různé ekonomické hry, které sledují zejména následující důležité cíle:

• procvičit běžné ekonomické rozhodování se zřetelem k různým kritériím,
• naučit se hodnotit účinky (efekty, dopady) rozhodování v situacích volby, získat schopnost optimalizovat procesy rozhodování,
• procvičit tvorbu strategií a taktik v dynamických situacích, techniky prognózování a podobně.

U metodicky zdařile propracovaných pokročilých didaktických her se zpravidla pracuje v několika menších skupinách v delších časových úsecích (několik dní, případně měsíců, podle závažnosti případu a sledovaného cíle), a to s využitím nezbytné dokumentace a techniky, zpravidla i za účasti rozhodčích[2].

Na trhu vzdělávání můžeme v současnosti nalézt nepřeberné množství ekonomických didaktických her. Některé jsou využitelné on - line bez zpoplatnění, například hra Marketix (http://marketix.cz), kde se hráč učí, jak se stát úspěšným: začíná jako dělník, postupným vzděláváním a úspěšným obchodováním se může vypracovat do pozice bohatnoucího podnikatele, získávajícího vliv, ovládajícího další a další odvětví.

Kvalitně zpracované ekonomické hry jsou součástí komplexního vzdělávacího programu Aplikovaná ekonomie (Baťa – Mladí podnikatelé, Junior Achievement), jedná se například o Marketingová a ekonomická simulační cvičení, Tržní rozhodovací simulace TITAN, Banky v akci, Etika v podnikání  (http://jacr.cz).

Dalším příkladem aktivity zaměřené na rozvoj kreativního myšlení je didaktická hra Asociace. Je vhodná pro rozproudění brainstormingu. Doporučená délka této hry je 20 - 30 minut a počet účastníků sudý – úkol je nejlepší řešit ve dvojicích. Hra není náročná na pomůcky, vyžaduje se do každé dvojice kniha, samolepící bločky, papír a tužky. Každá dvojice dostane konkrétní úkol, například: Jak bychom mohli zvýšit prodejnost produktu? Poté jeden z dvojice vezme do ruky knihu, otevře ji na libovolném místě a kdekoli na stránce nalepí do knihy štítek. Slovo, které je nejblíže od tohoto štítku, má posloužit jako inspirace pro nápady, od kterých se bude odvíjet odpověď na položenou otázku. Velkou roli hraje při tomto cvičení náhoda. Podporuje schopnost pohotové improvizace a asociace, neboť žáci musejí hledat spojitost mezi pojmy, které spolu normálně nijak nesouvisejí. Student se tak musí oprostit od navyklých myšlenkových postupů a snažit se najít nové, třeba i neobvyklé[3].

Pro účely opakování a pro kontrolu porozumění učiva může učitel využít například hru Nedoslýchavý dědeček. Edukanti jsou rozsazeni v kruhu. Jeden určený člen skupiny hraje roli nedoslýchavého dědečka. Učitel shrne nejdůležitější teze hodiny a vysvětlí je dědečkovi. Ten ale nerozumí, a tak jen všechno chybně opakuje. Je tedy třeba tak dlouho vysvětlovat souvislosti a opakovat fakta, dokud je i dědeček nepochopí. Pomáhat musí celá skupina, aby na dědečka mluvili dostatečně hlasitě. Jakmile všichni zopakují definici (souvislost) celkem pětkrát, pochopí to konečně i dědeček. Díky soustředěnému, několikanásobnému opakování se učivo uloží přímo do dlouhodobé paměti. Zároveň se tak dá lehko otestovat, zda si z hodiny odnášejí všichni totéž[4].

Je důležité si uvědomit, že kreativní využívání didaktických her ke zpestření výuky výrazně zvyšuje zájem o probírané téma a kladná motivace k práci ve vyučovací hodině zpravidla vede edukanty k pozitivnímu vztahu k učení, ke škole, k učitelům, k vyučovacímu předmětu a v důsledku toho významně ulehčují a zpříjemňují proces učení.

Cílem diskuse je zapojení žáků do procesu výuky, což vede k dlouhodobému uchování nabytých informací, zvýšení zájmu žáků o předmět a rozvíjení jejich myšlení, prezentačních dovedností a rovněž schopností argumentace. Diskuse napomáhá vzájemnému učení a inspiraci mezi studenty, sdílení jejich názorů může potom často pokračovat i po samotné výuce[1]. Protože vytváří prostor pro propojení tématu s konkrétními zkušenostmi studentů, dochází při diskusi k jejich vzájemnému obohacování. Metodu se doporučuje využít zejména tam, kde chce učitel zjistit názory žáků na určité téma.

Při diskusi je nutné, aby byla řízena. Čas, který této metodě věnujeme, musí být vždy efektivně využit. Stačí totiž málo a diskuse se může snadno vymknout původnímu cíli. Klíčem k dobře vedené diskusi je pedagogova pečlivá příprava. Je nutné pečlivě promyslet a písemně formulovat[2]:

• cíl diskuse, tedy to, co budou žáci na konci diskuse vědět a umět. Cíl diskuse je plánován s ohledem na stanovený čas a potřeby cílové skupiny,
• téma diskuse,
• klíčovou otázku, která je předmětem diskuse,
• podpůrné otázky, které pomohou diskusi rozvíjet.

Při této metodě  - a vůbec u všech aktivizujících metod - je podmínkou, aby k sobě žáci neseděli zády, neboť by to mohlo blokovat jejich chuť se do diskuse zapojit. Naopak je třeba, aby na sebe všichni diskutující viděli - ideální je umístění lavic do podkovy či kruhu.

Při diskusi je třeba dodržovat následující pravidla:

• Vítán je každý přípěvek do diskuse, který je k věci.
• Nesouhlas lze vyjádřit pouze s předloženou myšlenkou, nikoli s jejím autorem.
• Je nutné druhé nepřerušovat, poslouchat pozorně, opakováním či parafrázováním toho, co bylo řečeno, se ujišťovat, že jsme porozuměli danému diskusnímu příspěvku.

Velmi podstatnou záležitostí je zde promyšlená zpětná vazba od učitele, která může podpořit ochotu žáků k diskusi[3]. Mnohdy stačí u klíčové otázky doplnit otázku „podle vás“, aby se žáci ujistili, že mohou vyjádřit opravdu své názory (a nejedná se o prověřování jejich znalostí).

Efektivní je, pokud se žáci mají možnost na diskusi věcně připravit a obdrží od vyučujícího hrubá data či informace k danému tématu. Je také možné využít domácí přípravy. V každém případě je vhodné po položení klíčové diskusní otázky dopřát žákům několik minut na individuální brainstorming či volné psaní. Po chvilce samostatného promýšlení si mohou dvojice až čtveřice žáků krátce sdělit, co je napadlo. Diskuse začne už v těchto malých skupinách a následně bude plynulejší v celé studijní skupině. Jednou z diskusních metod je metoda Think – Pair – Share[4] – volně ji lze přeložit jako Mysli – Asociuj – Sdílej. Je založená na situaci, kdy se každý žák nad daným problémem nejprve zamyslí sám, následně své nápady diskutuje ve dvojici se svým sousedem a nakonec tato dvojice sdílí svůj názor ve skupině a prezentuje své řešení ostatním.

Další možností, jak využít diskusních metod v předmětu účetnictví, je případ, kdy učitel sdělí na úvod hodiny žákům probírané téma a požádá je, aby sami formulovali otázky, které by rádi prodiskutovali. Opět je vhodné postupovat tak, že nejprve přemýšlejí o předložených otázkách samostatně a teprve pak si své nápady vzájemně sdělují. Pokud vznikne více dobrých otázek, učitel je zapíše a postupně podle času a účelnosti může být prodiskutováno i několik z nich.

Možností, jak zvýšit účast žáků při diskusi, je sdělení informace, že jejich zapojení do diskuse bude hodnoceno – tedy nejde jen o kvalitu jejich názorů, ale míru jejich účasti. Je třeba věnovat pozornost tomu, aby žákům byla poskytnuta zpětná vazba. Vhodné je si dělat během diskuse poznámky.

Na tomto místě je třeba připomenout, že diskuse neznamená, že by žáci adresovali své příspěvky vyučujícímu, nýbrž tak činí sobě navzájem.

Trvání diskuse závisí na šíři diskutovaného tématu. Doporučovaná doba pro diskusi je 20 – 30 minut.

Při diskusi jsou rozvíjeny následující kompetence[5]:

• kompetence k učení,
• kompetence komunikativní,
• kompetence sociální a personální.