Příručka vyučovacích metod


Příručka vyučovacích metod

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

I

Incident

Patří mezi situační metody, kde podstatou, podobně jako uvádíme u metody případových studii, je řešení konkrétního problémového případu. Kromě krátké úvodní zprávy mohou edukanti ještě žádat další doplňující informace na základě vhodně formulovaných dotazů učiteli. Po cca 20 - 30 minutách určených pro dotazy edukanti samostatně formulují podstatu problému a navrhují různá řešení. Další informace již však neobdrží. Diskutuje se ve skupinkách i v plénu, nakonec učitel sdělí, jak vypadá řešení situace v praxi. Cílem je naučit edukanty pokládat správné otázky[1].



[1] ROHLÍKOVÁ L., VEJVODOVÁ, J. Vyučovací metody na vysoké škole. Praha : Grada Publ., 2012. s. 69. ISBN 978-80-247-4152-9.


Inscenace

INSCENAČNÍ METODY

Podstatou této skupiny aktivizujících metod je hraní rolí: jednotlivým participantům jsou svěřeny konkrétní role, kterých se mají zhostit při řešení jasně stanovených praktických úkolů a tím získat nebo si upevnit již osvojené vědomosti. Hraní rolí napomáhá edukantům vyjádřit své osobní postoje a myšlenky. Pokud má každý zainteresovaný účastník možnost zvolit si svoji roli sám, může dojít k žádoucí osobní identifikaci s rolí. V podstatě tedy jde o modifikovanou problémovou metodu, která se přibližuje lidskému chování a jednání v reálné pracovní – nebo obecněji životní – situaci. Inscenační metoda je základní vyučovací metodou, používanou ve cvičných (fiktivních) firmách, kde edukanti hrají role zaměstnanců a manažerů v různých odděleních virtuálního podniku. Tvůrčí aplikace inscenačních metod je v tomto smyslu ideálním didaktickým prostředkem k vytváření a k následnému rozvoji kompetencí řešit problémy a problémové situace, kompetencí komunikativních, personálních a interpersonálních. Typickým příkladem vhodné aplikace inscenačních metod v ekonomickém vzdělávání je nácvik obchodního jednání, přijímacího pohovoru v personalistice, řešení reklamace v obchodních činnostech. Edukanti mají možnost činnosti vystupujících kolegů pozorovat, činit si individuálně poznámky ohledně názorů na kvalitu provedených výstupů (ideální je pořízení videozáznamu) a následně společně analyzovat jejich průběh, tak aby se hodnocení jedinci měli možnost dozvědět, jak působí navenek a jakých se dopouštějí chyb (pokud je pořízen videozáznam, mohou výsledek a související připomínky následně sami posoudit). Hodnocení samozřejmě moderuje a koriguje vyučující, který má v hodnocení poslední slovo.

Rozlišujeme několik typů inscenačních metod[1]:

®    strukturovaná inscenace (opírá se o připravený scénář),

®    nestrukturovaná inscenace (edukanti improvizují, řeší konkrétní případy z praxe),

®    mnohostranné hraní rolí (edukanti se seznámí s nastolenou problémovou situaci, kterou mají rozehrát, současně každý obdrží popis své role, která obsahuje pokyny a rady, jak roli co nejlépe sehrát).

Vyučování touto metodou většinou zahrnuje následující tři fáze[2]:

®    prostudování zadaného scénáře (u starších edukantů případně i jeho tvorba),

®    rozdělení, příprava a „přehrání“ určených rolí,

®    zhodnocení průběhu „rolí“ hodnotiteli (učitel, edukanti jako účastníci).

Při použití této metody je důležité zejména předem vymezit čas na danou inscenaci a zapojit do ní co nejvíce zúčastněných edukantů najednou. Těm jedincům, kteří se bezprostředně nepodílejí na hraní rolí, je potřebné zadat konkrétní úkoly v souvislosti s probíhající inscenací – například analýzu inscenace z hlediska věcné správnosti, hodnocení verbální a nonverbální stránky vystoupení účastníků atd.[3] Inscenační metody se využívají především k procvičení probraného učiva nebo na konci tematického celku jako jeho shrnutí. Příprava je pro učitele určitě časově náročná, ale pro edukanty mimořádně přínosná. Výhodou této aktivizující metody je nejen její dynamičnost, ale především emocionální angažovanost participujících edukantů, bezprostřední osobní prožívání konkrétní situace, umožňující rozvoj empatie a sociálního cítění, smýšlení a konání, rozvoj schopností překonávat reálné problémové situace. Edukanti se zároveň učí chápat mezilidské vztahy a konflikty[4].



[1] ROHLÍKOVÁ L., VEJVODOVÁ, J. Vyučovací metody na vysoké škole. Praha : Grada Publ., 2012. 288 s. ISBN 978-80-247-4152-9.

[2] SITNÁ, D. Metody aktivního vyučování. Spolupráce žáků ve skupinách. Praha : Portál, s.r.o., 2009. s. 80. ISBN 978-80-7367-246-1.

[3] NOVÁKOVÁ, J. Aktivizující metody výuky. Praha : Univerzita Karlova, 2014. 60 s. ISBN 978-80-7290-649-9. [online]. [cit: 2016-06-16]. Dostupné na: http://vzdelavani-dvpp.eu/download/opory/final/08_novakova.pdf

[4] TUREK, I. Didaktika. Bratislava : IURA Edition, 2. vyd., 2010. ISBN 978-80-8078-322-8.